Vítězná povídka ZÁVAN SMRTI, která právě dostala Cenu Agathy Christie

Jiří Houdek:

ZÁVAN SMRTI 

Mrzlo a sněžilo už tři dny za sebou. Předvánoční Praha se každý večer podobala pocukrovanému vánočnímu stromku. Všude zněly koledy, v chladném vzduchu voněly sladkosti a výlohy obchodů překypovaly barvami a jehličím.

Stranou všeho slavnostního reje, ve spleti křivolakých uliček Starého Města, uprostřed jednoho ze dvorů, se stará babizna přehrabovala v obrovské, sněhem trochu poprášené hromadě mouru, špíny a stavebního odpadu.  Z domu, který zde stál od roku 1836, nyní zbyla jen pouhá čelní fasáda. Veškeré vnitřní pokoje a stěny byly zbořené bagrem a místo nich tu dnes trčela hromada polámaných trámů a rozbitých cihel.

Ze tmy průchodu se náhle vynořily dva stíny černě odětých mužů.

"Vypadni vodsud! A rychle!" zařval větší z nich na babu lezoucí po rumišti.

Bezdomovkyně sebou trhla. Upřela vyděšený pohled na kvapem se blížící chlapy a honem chytila do ruky svůj dnešní "úlovek" - nevelkou plechovou krabici - a pokusila se rychle jako zbitý pes zmizet kamsi do temných koutů dvora. Jenže ve spěchu uklouzla na jedné ze zasněžených cihel a bezmocně upadla na zmrzlou kamennou dlažbu. Zaskučela bolestí. Železná krabice jí vypadla z ruky.

"Už ať jsi pryč! Na stavbě nemáš co dělat!" zařval na ni chlap znovu.

Baba naštvaně zavrčela cosi jako "jóó". Jedním okem ale pozorovala chlapa, pomalu se zvedala a současně natahovala ruku po krabičce ležící opodál.

"Řek' jsem ti, abys vypadla!" zařval černě oděný muž. Babizna se spěšně odbelhala. Ještě na konci dvora, než definitivně zmizela na ulici, se uraženě ohlédla. To ale už její krabici držel v ruce jeden z mužů.

"Podívejme," řekl spokojeně, když si věc zálibně prohlížel.

"Máš to zapotřebí? Hádat se s nějakou babou, co sbírá odpadky?" zeptal se ho druhý, který ho sem se zjevnou nechutí doprovázel.

"Koukej – bourali to dneska dopoledne. Viděl jsem to, když jsem šel do kanceláře. Čerstvá demolice… v té krabici něco cinká," dodal ještě se zájmem a usilovně se pokoušel zrezivělý plech otevřít. Nešlo to. "Musíme probrat celou tu hromadu. Snad toho ta ženská moc neodnesla. Tady máš baterku…"

"Jsi pako!" rozhodil rukama rozumnější muž. Baterku si ale přesto vzal. Potom škodolibě dodal: "Jsem rád, že se ti minulý týden pokazil detektor kovů. To bych..." konec věty ale už nedořekl. Z nejtemnější části dvora se ozval rachot a odkudsi shora se hned vedle obou mužů zřítil mohutný sněhový polštář. Hned nato se zvedl vítr, který ze sousední střechy zvedl oblak sněhového poprašku. Divoký rej vloček se vznesl přímo nad starodávný dvůr a oběma mužům se na okamžik zazdálo, že zvířený sníh utvořil v černém nebi podobu zamračené stařeny, zahalené do bílého rubáše.

Najednou bylo všude ticho. Jen odkudsi ze vzdáleného rohu dvora, z černočerné temnoty, se najednou začal ozývat zvuk pomalých kroků. Ani jeden z mužů ale nikoho neviděl. Oba nehybně poslouchali, jak komusi neviditelnému, kdo byl stále blíž,  křupe pod botami čerstvě napadaný sníh...

***  ***  ***

 Aneta se rozhodla, že letos bude slavit Vánoce na své chalupě nedaleko Zruče nad Sázavou a úplně sama. Už totiž měla dost toho nepřetržitého vyřizování tisíce a jedné věci, neustálých telefonátů a dohadování se s kolegyněmi. Rozhodla se, že alespoň o svátcích si užije klidu, ticha a samoty. Pracovala totiž v centrále jedné velké realitní firmy jako sekretářka ředitele a na nedostatek mezilidské komunikace si stěžovat nemohla. Spíš na nedostatek ticha a odpočinku.

Těsně před svátky si vzala dovolenou a naplánovala si, že na chalupu přijede už dva dny před Štědrým večerem. V klidu si tam připraví smaženého kapra s bramborovým salátem, naplno rozehřeje velký krb, ustrojí stromeček a na Štědrý den potom půjde nakrmit kachny na Sázavu. Po návratu se bude dívat na pohádky v televizi a večer si rozbalí pár dárků, které sama sobě koupila už na konci listopadu.

Aneta měla jen málo kamarádů. Celá řada známých se jí dokonce trochu bála. Jednak kvůli jejímu uhrančivému pohledu temně hnědých očí, jednak kvůli tomu, že mnoho kolegů vědělo, že se tato dívka zajímá o magii.

Věděli i to, že v realitce jedna ambiciózní vedoucí oddělení svedla na poradě s ředitelem na bezbrannou sekretářku několik vlastních neúspěchů. Rozezlený šéf se po pravdě nepídil a hned Anetě na půl roku odebral prémie.

Jenže s Tamarou – tak se jmenovala ona proradná Anetina kolegyně – se od té chvíle začaly dít podivné věci. Po necelých dvou týdnech od téhle zrady Tamaru opustil manžel. Zlá kolegyně byla pěknou řádku dní v alkoholovém opojení a depresi. Za necelý měsíc nato si Tamara při prohlídce nějakého velkoskladu, který měla nabídnout k prodeji, zlomila na rovné betonové podlaze kotník a musela být osm týdnů doma v neschopnosti.

Hned jak Tamara začala po této nehodě zase kulhavě chodit do práce, skočil na ni při obhlídce jedné vily vlčák ze sousedství a ošklivě ji pokousal na ruce... A v tuhle chvíli si už celá firma povídala o tom, že všechny tyto nehody nemohou být nic jiného, než Anetina pomsta. A když u toho sekretářka nebyla, začali o ní stále častěji mluvit jako o čarodějce…

„Ale co – ať si o mně říkají, co chtějí,“ vyřešila si pro sebe problém Aneta. „Některé věci člověk prostě musí hodit za hlavu,“ usmála se dívka svým vzpomínkám na práci, když krájela uvařené brambory do štědrovečerního salátu uprostřed kuchyně u ní na chalupě. Z vedlejší obývací místnosti slyšela, jak v krbu praskají polena. Za oknem začínalo zase hustě sněžit.

V tu chvíli měla varovný pocit, že její plánovaná vánoční samota se neuskuteční.

„Nesmysl, kdo by se sem vláčel zavátou a neprohrnutou polní cestou?! To odporuje zdravému rozumu,“ pomyslela si a očima zabloudila k oknu, skrze které bylo vidět na cestu vedoucí přímo od zastávky autobusu. V nastupujícím soumraku se tam rýsovala mužská postava v dlouhém černém plášti…

*** *** ***

„Ty ses zbláznil! Kde máš auto?“ Aneta otevřela vchodové dveře do chalupy a nestačila se divit. Na prahu stál její zubař Petr Karban. Chodili spolu kdysi do stejné třídy na základní škole, jeden čas Petr dokonce projevoval o Anetu i milostný zájem, ten ale posléze ochladl, když se mu svěřila se svým hobby – magie, kouzla, čarování…

Nicméně plomby Petr Anetě spravoval už dobrých šest let, a to od první chvíle, co si zařídil soukromou ordinaci ve Vysočanech.

„Dej mi horkej čaj, jsem promrzlej na kost…“ zamrmlal zubař skrze ztuhlé rty a ještě dodal: „Auto jsem nechal v Praze. Bylo mi jasný, že bych se sem s ním kvůli sněhu vůbec nedostal… a do čaje prosím citrón!“

Aneta měla co dělat, aby se nezačala smát. Petr, kterého už od dětství všichni spolužáci považovali za hypochondra, se těsně před svátky žene skrze sílící chumelenici a mráz až do Posázaví! Buď ji neskonale miluje (což k pragmatickému Petrovi jaksi nesedí), nebo chlapec něco potřebuje. „Teď budu jen čekat, kdy to z něj vypadne,“ řekla si pro sebe sekretářka a pozorovala promrzlého kamaráda, jak schoulený v hlubokém křesle u krbu usrkává horký čaj a přes nohy má přehozenou deku.

Po několika Petrových obligátních otázkách typu: „co rodiče?“ nebo „kdy ke mně zase přijdeš na kontrolu?“ se bývalý spolužák na Anetu dlouze podíval, nadechl se a… mlčel.

„Přece jsi za mnou nepřijel v tomhle počasí jen proto, aby ses zeptal, kdy půjdu na kontrolu,“ řekla tiše Aneta a hned dodala: „Petře, máš něco na srdci… Něco, co ses mi bál i zatelefonovat. Povídej.“

„Prostě… chtěl bych se s tebou poradit. Teda – ne já, ale jeden můj známý…“

„Nelži.“

„Vlastně máš pravdu. Týká se to i mě. Mám kamaráda, jmenuje se Ctirad. Ctirad Kovář. Je úplně normální až na jednu věc – neustále touží najít nějaký poklad. S detektorem kovů už projezdil půlku republiky, neunikne mu žádná demolice starého domu. Vůbec nechápu, že se mu chce prolézat ty rozbořené haldy cihel, trámů a svinstva... Před několika dny jsme si zašli na pivo k Tygrovi. A když dopil druhý půllitr, tak mě začal přemlouvat, abych s ním šel o pár ulic dál, že prý tam dopoledne byla demolice baráku, že tam určitě najdeme poklad, že mě k tomu potřebuje, protože moji rodiče jsou oba šperkaři a já jako jediný z jeho okolí poznám hodnotnou věc od cetky… Nemít v sobě ta dvě piva, tak jsem ho poslal někam. Ale v tu chvíli mi ho začalo bejt nějak líto. Nedávno se totiž rozvedl a hledání pokladů mu evidentně pomáhalo zapomenout na soukromý problémy. Proto jsem nakonec kývl, že s ním půjdu. Bral jsem to jako předvánoční dobrý skutek pro kamaráda. A v tom dvoře, kde byly zbytky zbořenýho domu, Ctirad našel starou, železnou, zrezivělou krabici. Teda – našel... Našla ji původně nějaká bezdomovkyně. Ctirad jí to sebral a zahnal ji. Když si potom ukořistěnou krabici prohlížel, zafoukal náhle prudký vítr. Zvedl na střechách okolních domů sněhový poprašek a najednou celé to bílé oblako vířilo kolem nás a – mělo podobu stařeny zahalené do rubáše! Bílá figura s propadlými tvářemi nám pohrozila prstem a zase zmizela… Oba jsme to viděli!“

Petr Karban se vnímavě podíval na Anetu. Ne, nesměje se. Naopak – sleduje jeho vyprávění hodně pozorně.

„Potom jsme slyšeli odkudsi z temných částí dvora pomalé kroky blížící se přímo k nám,“ pokračoval zubař. „Ale nikoho jsme tam nezahlédli, i když ten zvuk byl zřetelný. A slyšeli jsme ho také oba současně. Mám medicínskou fakultu, takže vím, že úplně stejnou halucinaci nemohou mít dva lidi souběžně. Najednou nás oba přepadla taková panika, že jsme rychle ze dvora utekli. Jako kluci. Krabici jsme ale vzali s sebou. U Ctirada doma jsme ji s pomocí šroubováku otevřeli. Byl v ní kovový dámský náhrdelník, do kterého bylo vsazeno osm zelených sklíček. Pokud vím, takovéhle cetky nosily na konci devatenáctého století prostitutky v Praze. Ctirad byl hrozně zklamaný… no, ani se mu nedivím.“

„Měla ta příhoda ještě nějakou dohru?“ zeptala se s vážným výrazem Aneta.

„Proto jsem za tebou přijel. Od té doby se jak Ctiradovi, tak mně zdají divný sny. Oběma se nám ve spaní zjevuje stařena v rubáši, má strašlivě bledé, propadlé tváře a varovně hrozí prstem. Ctirad se mi dokonce svěřil, že mu říkala: Vzal jsi něco, co ti nepatří. Vrať to zpět, nebo zemřeš. Já ji zase viděl na jakési dlouhé louce, všude byla mlha, do tváře jsem neviděl, tušil jsem jen její matné obrysy, ale naprosto zřetelně jsem viděl její varovně zdvižený ukazovák...“

„Tobě ten přízrak taky ve snu něco vzkázal?“ zeptala se Aneta.

„Ano… Říkala mi – vrať, co ti nepatří… Jenže krabici s cetkami má u sebe pořád Ctirad. Radil jsem mu, aby oba ty krámy vyhodil. Neposlechl mě,“ postěžoval si Petr.

„Jenom vyhodit do popelnice – to už by asi nepomohlo,“ řekla po chvilce mlčení zadumaná Aneta.

Petr se na Anetu prosebně zadíval: „A tušíš co dělat? Víš dobře, že na kletby nevěřím. Teď jsem se ale začal bát. Ne o Ctirada – o sebe...“

*** *** ***

Aneta nechala Petra, aby se hřál u krbu a sama šla připravit večeři. Když na pánvi smažila maso, najednou viděla před sebou strašlivý výjev – mrtvé tělo neznámého muže ležící ve sněhu. Kolem plno krve a hned vedle nekonečné, do dáli směřující železniční koleje. Až ji zamrazilo.

Položila maso na talíře a šla do obýváku. Petr v křesle zatím usnul. Dotkla se jeho ramene: „Haló, pane doktore, je prostřeno.“

Petr sebou trhnul: „Jé, promiň, jsem hroznej. Úplně jsem ti zapomněl dát dárky.“ Petr spěchal do předsíně, kde z tašky vytáhl dámský parfém od Calvina Kleina, velkou bonboniéru a lahev čokoládového likéru.

V průběhu společné večeře se Aneta zeptala: „Máš tušení, kde je teď tvůj kamarád? Ten Ctirad?“

„No – rozvedl se, takže jel slavit svátky ke své matce…“

„Kde bydlí jeho matka?“

„V Třebyšicích. Je to severozápadně od Prahy. Proč?“

Anetu zamrazilo. Pro jistotu se ale zeptala: „Jel autem?“

„Ne, vlakem,“ odpověděl Petr a s údivem se díval na Anetu, proč takhle vyzvídá.

„Musíš mu hned zavolat,“ rozhodla Aneta.

„Koukej – ty se zajímáš o chlapa, kterýho jsi v životě neviděla, zatímco já tady…“

„Zavolej mu!“ přerušila Aneta Petrovy kňouravé protesty.

Zubař obrátil oči v sloup, vzdychl a šel do předsíně, aby z kapsy svého kabátu vylovil mobil.

Když se vrátil zpět k prostřenému stolu, zachmuřeně se podíval na Anetu a naštvaně se přeptal: „Proč mu mám volat? Co se děje?!“

„Petře, měli bychom se jen přesvědčit, jestli je Ctirad v pořádku, nic jiného,“ pronesla Aneta jemně s nevinným výrazem ve tváři.

„Tak dobře,“ zareagoval odevzdaně zubař a vytočil číslo. Po třetím zazvonění kdosi přijal hovor, ale nic neřekl. V telefonu bylo ticho.

„Ctirade, jsi tam?“ zeptal se Petr mlčícího mobilu.

„Tady policie České republiky, oddělení násilných trestných činů, kapitán Weber,“ ozvalo se ve sluchátku.

„Promiňte… hledám… chci mluvit… se Ctiradem Kovářem…“ pronesl sevřeným hrdlem Petr.

„Je mrtvý,“ zněla odpověď. „Jeho tělo našli železniční dělníci u tratě dnes odpoledne na náspu…“

*** *** ***

Události dostaly rychlý spád. Kapitán Weber požádal Petra, aby zajel do Prahy a identifikoval tělo mrtvého přítele. Aneta trvala na tom, že pojede s ním. Oba se proto hned následujícího rána, den před Štědrým dnem, vypravili do stověžaté, kde Petr v policejní márnici potvrdil, že se opravdu jedná o třicetiletého Ctirada Kováře, trvalým pobytem Praha – Karlín. Mrtvý měl na hlavě obrovskou ránu. Příčina smrti – krvácení do mozku…
Petra si policisté potom pozvali do kanceláře. Vyptávali se ho, jestli Ctirad neměl nějaké nepřátele. Kapitán Weber měl totiž podezření, že Ctirada Kováře mohl někdo udeřit do hlavy v poloprázdném rychlíku a mrtvolu potom vyhodit z vlaku. „O žádných lidech, co ho nesnášeli, nevím. Hádal se jen se svou ženou, s níž se nedávno rozvedl.“

„Ta má alibi,“ odpověděl Weber. „Byla teď tři dny na návštěvě u příbuzných, v Německu.“

*** *** ***

Při cestě od policistů zatáhla Aneta svého kamaráda do obchůdku s esoterickými amulety a talismany. Dlouho cosi hledala mezi regály v části, která byla vyhrazená figurkám exotických bůžků. Po prozkoumání všech koutů obchodu konečně s vítězoslavným výrazem a rozzářenýma očima objevila na konci jedné zaprášené poličky měděnou figurku se psí tváří, šupinatým lidským tělem, ptačími drápy na nohách a dvěma obrovskými orlími křídly na zádech.

Aneta se otočila k  Petrovi a radostně pronesla: „Pazúzu!“

„Co to meleš?“ opáčil Petr.

„Pazúzu, to je legendární bůh z Mezopotámie,“ vysvětlila Aneta trpělivě a dodala: „Chrání před zlými silami. Když ho máš u sebe, nikdo se k tvému domu se zlou myšlenkou ani nepřiblíží. Jediný dokáže zahnat jakéhokoli démona, protože je jejich králem. Žehná domu hostitele a předem zničí cokoli, co by ti chtělo ublížit,“ dodala ještě Aneta a už u pokladny platila za tuto zvláštní měděnou figurku.

Potom ji slavnostně předala Petrovi se slovy: „Je tvůj. Teď už se nemáš čeho bát.“

Petr s udiveným výrazem ve tváři převzal zabalenou figurku a potom jen hlesl: „Ty jsi vážně cvok.“

*** *** ***

Přestalo sněžit a vysvitlo jasné zimní slunce. Petr nabídl Anetě, že ji autem odveze zpět na chalupu. Žena ráda souhlasila. Čekat dvě hodiny na autobusovém nádraží se jí nechtělo.

Na chalupě vypadalo vše jako dříve. Nicméně už když po příjezdu přicházeli ke dveřím, měla Aneta prapodivně varovný pocit. Vůbec netušila, odkud se vzal. Proč je tu najednou neznámá negativní energie? Varovný neklid?

Petr se ještě v autě nabídl, že Anetě spraví nefunkční elektrické svíčky na vánočním stromku, po cestě už dokonce koupil tři náhradní barevné žárovky. Dodal, že když Aneta bude chtít, že jí stromek i ozdobí.

Aneta byla ráda, protože krabice s vánočními ozdobami se nacházela hluboko ve sklepě, až v nejzazším koutě, kam nerada chodila.

*** *** ***

Když byl stromeček hotový a Petr ho na zkoušku rozsvítil, přinesla Aneta z kuchyně hotovou večeři. Při jídle se jako by mimochodem zeptala: „A proč se vlastně nechtěl tvůj přítel vzdát té nalezené cetky?“

Petr se zamyslel: „Někde se dočetl, že v onom starém domě, kterého se demolice týkala, prý na konci 19. století žila služka pracující u bohaté rodiny továrníka Ringhofera… Jednoho dne se fabrikantově ženě ztratily tři smaragdy dovezené z Kolumbie. Smaragdy chtěla dát paní Ringhoferová klenotníkovi k úpravám a plánovala, že je nechá zasadit do náramku nebo náhrdelníku. Jenže vzácné kameny se jedné noci ztratily. Vyšetřovala to dokonce i tehdejší policie. Všechny nitky vedly ke zmíněné služce. Ta však neustále tvrdila, že nic neukradla a smaragdy se ani po dlouhém a usilovném pátrání nikde nikomu nepodařilo objevit. Jenže chudák služka měla v té bohaté rodině najednou cejch zlodějky. U Ringhoferů se k ní začali chovat hnusně. Řečeno dnešním jazykem, šikanovali jí. Tohle peklo vydržela jen krátce. Po pár měsících od ztráty smaragdů dala výpověď, ale vůbec nemohla sehnat jinou práci. Nakonec zemřela v naprosté bídě, snad někdy ve 20. letech minulého století právě v tom domě, který nyní rozboural bagr. Sousedé si údajně špitali, že prý  smaragdy služka opravdu ukradla a že jsou ukryty v nějaké důmyslné skrýši v tom domě. A protože Ctirad historku znal, byl posedlý myšlenkou, že právě tady konečně najde svůj vytoužený poklad. A našel cetky od nějaké prostitutky… a taky smrt,“ dodal smutně Petr, vzdychl, poděkoval za večeři, rozloučil se s Anetou, nasedl do auta a odjel slavit Vánoce k jakýmsi příbuzným.

Aneta dlouho pozorovala jeho auto pomalu mizející v dálce na napůl zaváté polní cestě. Když se vrátila zpět dovnitř k rozehřátému krbu a natahovala se pro dálkové ovládání k televizoru, její pohled náhodou zabloudil na poličku nad krbem. V polotmě uviděla rýsující se obrysy bůžka Pazúzu. Bezmocně vzdychla: „Ten Petr je ale truhlík! Zapomněl na můj dárek!“

*** *** ***

Aneta prožila nejklidnější Vánoce svého života. Když těsně po svátcích zapínala monitor svého počítače u sebe v kanceláři a probírala se množstvím e-mailů, najednou narazila na zprávu z adresy MUDr.Petr.Karban@zubniordinace.cz. „Copak? Petřík se rozhodl, že mě pozve na kontrolu?“ zasmála se Aneta a zprávu otevřela. Hned nato ji ale po zádech přeběhl mráz. V mailu stálo:

„Vážení pacienti, z důvodu náhlého a tragického úmrtí MUDr. Karbana jsou všechna zubní vyšetření na konci prosince a v měsíci lednu zrušeny. Do dvou týdnů budete mailem informováni, který z lékařů si Vás převezme. Sylva Nováčková, zdravotní sestra, zubní ordinace MUDr. Petra Karbana.“

V Anetě by se krve nedořezal! Co se stalo?! Honem, v kabelce má přece ještě vizitku od kapitána Webera z kriminálky, který Petra před svátky vyzval k identifikaci Ctirada. Bleskurychlé vymačkání čísla na detektivův mobil. Kriminalista se ozývá hned po prvním zazvonění: „Weber, oddělení násilných trestných činů…“
Jeho vyprávění poslouchá Aneta jako ve snách. Pár minut poté, co od ní Petr 23. prosince odjel, dostal na úzké silnici před Světlou nad Sázavou smyk, jeho auto se roztočilo a v levotočivé zatáčce vjelo přímo pod protijedoucí sypač. „Doktor Karban zemřel na místě nehody. Pod vlivem alkoholu nebyl,“ dodal ještě kapitán. Aneta položila telefon. Tak proto ta podivná předtucha, ve chvíli, když ji Petr přivezl z Prahy zpět na chalupu. Byl to závan blížící se smrti?

*** *** ***

Hned první víkend po svátku Tří králů se Aneta zase vypravila na chalupu. Uklidila veškerou vánoční výzdobu a začala odstrojovat stromeček. Kam ten Petr dal tu velkou krabici na vánoční ozdoby? Že by ji odnesl zpět do sklepa? Ano, tady je, v nejtemnějším a nejvzdálenějším koutu. Honem s ní do obýváku, ke stromku.

Aneta pomalu sundává pestré figurky, jehličí jí padá do rukávů… Ozdoby skládá do krabice, dřevěné sem, skleněné na opačnou stranu… Ale, vždyť krabice není prázdná! Co se to tam válí na dně? Zrezivělá plechová krabička? Kde se tu vzala? Takovou v životě neměla…

Pokouší se jí otevřít. Jde do kuchyně pro nožík. Cvak! Rezavé víko odskočilo. Na dně leží náhrdelník. Do speciálních železných otvorů jsou vsazena tmavě zelená sklíčka. Je jich osm… Ovšem tři z nich jsou těžší než ostatní, matnější, tmavší, jsou trochu jinak broušené…

Aneta si jde pro lupu. Tyhle tři kusy – ba ne, to nejsou pouhá sklíčka… Nehtem zkusmo přejede po povrchu. Najednou vidí, že kameny jsou pokryty tenkou vrstvou vosku, aby vypadaly matně, jako staré sklo…

*** *** ***

„Říkáte, že dědictví? Vážená slečno, ten, kdo vám tohle odkázal, ten vás měl hodně rád. Je tady pět sklíček. Naprosto bezcenných. Ale tyhle tři – to jsou smaragdy. Velice vzácné, patrně z jižní Ameriky. Kvalitně broušené. Za jeden bych vám mohl dát… devadesát tisíc. Co vy na to?“ Klenotník v obchodě v Rytířské ulici chtivě čeká na Anetin souhlas. Na očích má napsáno, že by udělal nejvýnosnější obchod svého života.

„Ještě… nevím. Rozmyslím si to, promiňte, co jsem dlužná za odhad? Nic, tak děkuju a na shledanou…“ vykoktá Aneta. Vychází z klenotnického krámku jako ve snách. Točí se jí hlava. Ten člověk jí nabízí 270 000 korun! Hotově a hned. V tom případě mají tři smaragdy ve skutečnosti alespoň dvojnásobnou hodnotu! Je dost možné, že má teď v kabelce půl milionu! Tohle si musí promyslet. Zajde si na kávu. Třeba tady…

Sotva jí číšník přinesl espresso, Aneta najednou s jistotou ví, jak to přesně bylo. Jako kdyby jí kdosi všemocný shůry poslal SMS.

Služce se podařilo ukradené smaragdy geniálně zamaskovat vedle sklíček v náhrdelníku, který vypadal jako běžná cetka za pár halířů. Petr je z rodiny klenotníků, neomylně poznal, že Ctiradův úlovek je dobře ukrytý poklad. Nabídl se mu, že ho doprovodí k matce, počkal si, až budou ve vlakovém kupé sami, nebo si ho vyčíhal někde na prázdné chodbičce. Tak či onak, uhodil Ctirada něčím těžkým po hlavě, omráčil ho. Bezvládné Ctiradovo tělo potom za jízdy shodil v plné rychlosti z vagonu. Ze Ctiradovy brašny ukradl krabici se třemi důmyslně ukrytými smaragdy a hned jel k ní, k Anetě. Chtěl se pokladu na čas zbavit. Nevěděl, kdo všechno o náhrdelníku ví. Nevěděl, jestli ho policie nebude hledat. Na chalupě u Anety  náhoda Petrovi přihrála krabici od vánočních ozdob. Rozhodl se, že do ní cennou kořist uschová, dokud vše neutichne. Těsně po Novém roce pod nějakou záminkou navštíví Anetu znova a smaragdy si vyzvedne a zpeněží. Jenže Petr nepočítal s tím, že na úzké a částečně zledovatělé silnici dostane jeho auto smyk…

Teď už Aneta věděla, odkud se vzala intenzivní negativní energie, kterou vnímala, když ji Petr přivezl na chalupu. Přivezl ji vrah! Bůžek Pazúzu ji takto varoval.

Aneta zalovila v kabelce, vyndala z ní mobil, vytočila číslo policejního kapitána Webera. Když se ohlásil, řekla jen: „Mám pro vás nové informace v případu smrti Ctirada Kováře. Mohu se u vás zastavit?“

Autor povídky: Jiří Houdek

kontakt na autora: houdek.cz@gmail.com

Tato povídka získala od Společnosti Agathy Christie Cenu za nejlepší detektivní povídku roku

GRATULUJEME!